Když život v zahraničí není taková sranda. Část 1.

Žít v zahraničí (nebo si to alespoň zkusit na pár měsíců) je k nezaplacení. A jak jsme si já i NIk samy vyzkoušely na vlastní kůži, někdy se opravdu můžete ocitnout v situaci, která je k nezaplacení. Totiž, když doslova nemáte čím zaplatit.

Cestování a delší pobyt v zahraničí miluju. Nic vám nedá takové zkušenosti a neotevře oči právě jako cestování a seznamování se s odlišnou kulturou. Zároveň platí, že ne všechny zážitky, které změní váš pohled na svět, musí být pozitivní. Pojďme se pobavit o (ne)hospodaření s penězi v zahraničí a jak se může snadno stát, že se najednou ocitnete s necelými 10 eury (cca 250 Kč) v peněžence.

Strmý pád

Po pár měsících strávených na Erasmu v Barceloně se peníze na mém bankovním účtě začaly postupně vytrácet. Dodnes si pamatuju, jak jsem jednou šla do Lidlu a opatrně jsem si do kalkulačky v mobilu zapisovala cenu každé položky, kterou jsem vložila do košíku. To proto, abych nepřekročila hodnotu těch posledních 10 eur, které mi zbývaly. Co jsem si za to tenkrát koupila? Nějaké ovoce, zeleninu a ovesné vločky. Z těch jsem si v rámci šetření potom udělala tak odpornou večeři, že jsem to radši vyhodila do koše. Chcete recept? Ovesné vločky namočte do vody a k tomu přisypte poslední zbytky jídla, co máte v ledničce. Varování: Konzumujte jen na vlastní nebezpečí! 

A je to tady zas

Ve stejné situaci jsem se pak ocitla o rok později, když jsem měla v peněžence asi 12 euro. Byl to jeden z mých posledních dnů ve Valencii a já jsem potřebovala koupit nějakou pozornost pro kolegy v práci, kde jsem zrovna končila svoji tříměsíční stáž. Nakonec jsem popadla (v rámci možností celkem ucházející) bonboniéru a ještě pár banánů a jogurt, abych měla co jíst. Asi si říkáte, jak jsem se do takových situací vlastně dostala?

Drahý život v metropoli

V obou případech, jak během Erasmu, tak během stáže ve Valencii, jsem zpočátku peníze samozřejmě měla. Musela jsem z něčeho platit nájem, jídlo, má milovaná cappuccina (která někdy představovala můj hlavní chod, protože jsem nechtěla utrácet peníze za předražené avotoasty), jízdenky atd. V rámci Erasmu jsem pobírala menší příspěvek od školy, jenže s takovou částkou jsem si samozřejmě nemohla vystačit. Musela jsem se spoléhat na rodiče, kteří mi každý měsíc (nebo když jsem jim napsala) posílali peníze. Jenže. Život v kosmopolitním městě jako je Barcelona není zrovna nejlevnější a já jsem taky zezačátku nijak moc nešetřila. Až s pomalu mizejícími týdny mi začalo docházet, že se moje úspory rapidně úží. Nechtěla jsem neustále otravovat rodiče a někdy jsem prostě jen doufala, že mi daná částka na účtě vydrží do té doby, než mi přijde další příspěvek od školy nebo kapesné od rodičů. No a jak asi tušíte, někdy jsem to tak úplně nevychytala a najednou jsem měla v kapse jen 10 euro.

Poučení

Nakonec jsem ale za tuhle zkušenost byla ráda. Naučila jsem se totiž konečně šetřit. Věděla jsem, že už se v takové situaci nechci nikdy ocitnout. A taky že některé věci si zkrátka nutně nepotřebujete pořizovat. Dokonce jsem si po návratu z Barcelony celých šest měsíců (!) nekoupila nic na sebe. To byl můj životní rekord, který dodnes nechápu. Teď se o můj šatník stará Pura (lo)cura a já mám vystaráno :D

Takže, jedno moudro na konec: V podstatě jsem nikdy neměla extra peníze na cestování. A vím, že bez podpory rodičů bych nejspíš nikdy nikam neodletěla a jsem jim za jejich vstřícnost nadosmrti vděčná. Vždycky jsem se ale snažila najít taky nějakou další cestu. Ať už jsem si našetřila pár peněz jako au pair ve španělské Gironě nebo jsem na Tenerife obsluhovala nerudné Brity v obchodě s občerstvením. Tímhle způsobem jsem si zkusila život v zahraničí a zároveň si přivydělala aspoň nějaké (i když mizerné) peníze, za které jsem si pak mohla zaplatit letenky zpátky (nebo jejich část). Tahle hořká zkušenost s nedostatkem peněz mě ale od cestování neodradila — protože cestování za to stojí. Souhlasíte?